Manier #1

Následující text si bere na paškál myšlenky, které jsou možná mnoha z vás blízké a zároveň si pro sprostá slova nechodí daleko. Cílem není nikoho ponížit, někomu něco dokázat nebo si něco dokázat. Většina těchto použitých výrazů a slovních obratů dokonce pochází z vašich příspěvků ve fórech a diskusí – divili byste se jaké věci jsou někteří z vás schopni vymyslet. Zároveň se článek nezakládá na pravdě.

MANIER

První řádky mýho příběhu se začaly psát před rokem, když sem jako mladej zobák, eště plnej fortelu a životního enthusiasmu, přišel na univerzitu. Jedinej pohled do třídního výkazu a bylo jasný, že sem v nebi. Někdo tam nahoře se smiloval nad ztracenou existencí odvěkýho loosera a posadil ho do místnosti okupovaný dvěma stovkama bab. Zrzky, blondýny, brunetky, černovlásky, asiatky … stačí jenom ukázat prstem a můj cíl, narušenej dlouhotrvajícím pobytem mezi osobama výhradně stejnýho pohlaví, mi sežere z ruky naprosto cokoli.

„Ahoj. Tak co, vzbudila v tobě přednáška bezmeznou touhu po vzdělání?“ Následoval úsměv zakončenej stokrát slyšenou defaultní odpovědí: „To ani ne, ale pořád je to lepší než se pachtit někde v bistru za pultem. Co ty?“
„To jeho povídání o Bohu bylo zajímavý.“
„Ty seš věřící nebo co?“
„Ani ne, vešekrá moje víra padá s logickym paradoxem, že Bůh je dokonalej a nikdy nedělá chyby. Přesto stvořil nás.“
„A ty myslíš že sme chyba?“
„No, Bůh nás přece stvořil k obrazu svýmu. Nemůžu si pomoct, ale v tom případě to musí bejt drogově závislej lakomej alkoholik. Něco takovýho nepovažuju za výkvět dokonalosti …“
Smích. „To je kouzelný, dyžtak já sem Eva.“
„Rád vás poznávám mylady. Já sem nějakej Many. Chápu ale, že se kolem tebe motá hodně kluků a ty ména už asi nemáš kam ukládat. Můžeš mi řikat třeba dvěstěpadesáttrojko.“
Smích. „Ježiši nech toho.“
„Tak dobře, ale na oplátku přijmeš pozvánku na kafe. Máš teď taky volno, ne?“
„No, za čtvrt hodiny mam blok, ale učitel si stejně docházku nedělá.“

Vejška má tu výhodu, že tam prakticky nemůžete narazit na debila. Každá z těch krasotinek, co se tam tak rozkošně kroutěj na těch prťavejch židličkách, má něco v hlavě. Ideální místo pro každýho kluka, kterej od holky vyžaduje víc, než aby byla plodná. Ale co vlastní chyby? Já jednu mam. Dělám si zářezy. Nebaví mě s holkama chodit. Přijdu o veškerou volnost, musim pak brát ohledy eště na někoho. Zajímá mě jenom proces, kterej tomu předchází. Je to takovej boj s větrnejma mlejnama - snaha pochopit ženský.

Ahoj lásko, nechceš dneska přijet? Nechceš jít zejtra do kina? Nechceš se mnou jít venčit psa? Zejtra máme s holkama sraz v čajovně, nechceš se tam ukázat?

Všechno je to jenom předvojem finálního KO: „Nechtěl by sis pořídit miminko?“

Jak na to koukám já, tak děti sou možná radost ze začátku. I když to pořád brečí a musej se tomu měnit plíny, nakonec je to takovej malej, roztomilej, biochemickej zázrak. Pak to ale vyroste a sou s tim hrozný problémy. Ani by mně tak nevadilo, že to začne kouřit, chodit do hospody a tahat ze mě prachy. Hlavní problém vidim v tom obrovskym množství času, kterej tim člověk ztratí. On sice celej ten směšnej kolotoč dospělýho života stojí tak nějak obecně za hovno, ale děti maj nepřekonatelnej talent vyždímat i ten nejskrytější zbytek toho mála, co vám eště zbejvá. Je to takový carpe diem naruby.

Nejvtipnější na tom všem je ale něco úplně jinýho. I takovej ryzí hajzl jako sem já jednou podlehne tíze sraček vyplavenejch hormonální tsunami a začne přemejšlet o smyslu života. Žít užitečnej život? Propařit každou noc? Uchlastat se k smrti? Všechno to zní zajímavě, ale ať už si kdokoli blábolí co chce, pravda je jediná. Našim cílem je rozmnožit se. Přežít, rozšířit rod, dovést druh k vítězství. Jinak by celý naše primitivní životy v rádoby-elitářský lidský společnosti nebyly otroky přírodních chemikálií. Sme jenom zvířata, co si hrajou na něco víc. Sme směšný loutky matky přírody, co se v džungli betonovejch bloků trapně svíjej na zemi v testosteronový křeči a předstíraj, že cvičej break dance.

A tak, úplně sám, bloudim v tomhle zmatenym světě a mezi milionama dostupnejch ženskejch hledám tu pravou. Jak ale vypadá? Je to hodná vesnická holka, se slámově žlutejma vlasama, která vám každý ráno přinese snídani až pod nos, oslovuje vás drahoušku a peče buchty pro chudý děti nebo je to cílevědomá podnikatelka, která v noci shazuje falešnej úsměv, aby mohla dát prostor svýmu přirozenýmu já – tygřici v latexovym obleku, se zálibou v bičících a sprostejch slovech?

To já nevim, nikdo to neví. A tak chodim a hledám a snažim se jí najít. Ve škole, na zastávce, u sousedů, v barech … a pak se ráno probouzim a marně hledám jakýkoli vodítko. Co sem dělal minulou noc? Kolik sem utratil? Kde to sakra sem? Do hajzlu, už zase. Jedna noc je stejná lež jako jedno pivo. Chudák holka, to sem jí nechtěl udělat …

A tak si položim popelník na břicho, zapálim si cigáro a snažim se na nic nemyslet. Jenom se tak poklidně válim a pozoruju, jak kouř líně stoupá ke stropu aby se během okamžiku jako mávnutím kouzelný hůlky rozplynul ve smradlavou mlhu. A jak si tam tak ležim, nevědomky polohlasně promluvim ke svýmu cigáru: „Tak už mě kurva zabij ty děvko.“